Německý Spolkový ústavní soud rozšiřuje katalog lidských práv

Když se řekne euthanasie, většina lidí si z evropských zemí vybaví Švýcarsko a Benelux. O krok blíž euthanasii je od února i Německo, kde ústavní soud judikoval existenci práva na smrt a zrušil ustanovení, které trestně postihovalo placenou účast na sebevraždě.

Euthanasie je koncept vyvolávající rozporuplné reakce. Má nejrůznější podoby, nejedná se pouze o aktivní usmrcení osoby na její žádost. Určitou formu euthanasie respektujeme i v České republice, a to tzv. pasivní euthanasii, tedy možnost člověka odmítnout léčbu a v té souvislosti zemřít, resp. povinnost lékaře v takové situace člověka neléčit a nechat jej zemřít. Neradi však takovému úmrtí říkáme euthanasie. Obecně je ve většině států dosud na euthanasii stále pohlíženo s despektem, byť se pomalu společností šíří myšlenka důležité svobody člověka sám si určit, kdy a jak zemře. Myšlenka, že někdo může upřednostnit smrt před utrpením, a že není trestným činem pomoci mu uskutečnit jeho vůli, rezonuje. V únoru tohoto roku učinil německý Spolkový ústavní soud další krok k respektu svobodné vůle jednotlivce a rozšířil chápání legální euthanasie v Německu.

I před 26.02.2020 byl přístup Německa k dobrovolnému opuštění tohoto světa otevřenější než přístup České republiky. V Německu není a nebyla trestným činem účast na sebevraždě, pokud osoba napomáhající sebevraždě jedná nezištně. Jinými slovy, Německo připouští a připouštělo asistovanou sebevraždu; do 26.02.2020 však nebylo možné asistovanou sebevraždu poskytovat obchodním způsobem, jinými slovy za úplatu. Zakazoval to § 217 německého trestního zákoníku.

Dne 26.02.2020 však Spolkový ústavní soud vydal přelomový judikát sp.zn. 2 BvR 2347/15, 2 BvR 651/16, 2 BvR 1261/16, 2 BvR 1593/16, 2 BvR 2354/16, 2 BvR 2527/16, kde mimo jiné uvedl, že „všeobecné osobnostní právo zahrnuje jako projev osobní autonomie právo na samostatně určenou smrt“. Dle Spolkového ústavního soudu jsou společnost i stát povinni respektovat rozhodnutí člověka ukončit svůj život. Svoboda ukončit svůj život pak zahrnuje i svobodu vyhledávat k takovému činu pomoc u jiných, stejně jako svobodu nabídnutou pomoc přijmout.

Spolkový ústavní soud prostřednictvím argumentace týkající se práva na sebeurčení a svobody člověka došel k závěru, že ustanovení § 217 odst.1, které trestá účast na sebevraždě obchodním způsobem trestem odnětí svobody až tři roky nebo peněžitým trestem, je v rozporu se základními lidskými právy a § 217 trestního zákoníku je proto nicotný.

Německo tedy sice nepovolilo aktivní euthanasii v podobě možnosti beztrestně osobu na její vlastní žádost aktivně usmrtit, umožnilo však asistovanou sebevraždu v plném rozsahu, tedy i za úplatu.

Základní lidská práva, ze kterých Spolkový ústavní soud dovozuje právo na smrt a na vlastní určení toho, jak člověk zemře, máme samozřejmě i zde, v České republice. Také my máme právo na sebeurčení, a jak říká Listina základních práv a svobod hned na úvod, jsme svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Přesto český zákonodárce stále neakceptoval právo na smrt a soudní soustava se jej zdráhá dovodit. V České republice tedy máme právo na život, ale nemáme právo na smrt.

V rozhodovací praxi českého Ústavního soudu lze však nezřídka pozorovat inspiraci ústavním soudem Německým. Je tedy možné a z pohledu prosazování svobody a autonomie vůle možná také žádoucí, aby se Ústavní soud ČR inspiroval v Německu i v otázce tohoto tématu.

 

Zdroj:
Nález Spolkového ústavního soudu sp.zn. 2 BvR 2347/15, 2 BvR 651/16, 2 BvR 1261/16, 2 BvR 1593/16, 2 BvR 2354/16, 2 BvR 2527/16, ze dne 26.02.2020

Odebírejte náš newsletter

Stisknutím 'Odebírat' souhlasíte s našimi podmínkami pro zpracování dat