Uznání dluhu v příznivějším hávu, aneb jak jsme uspěli u Ústavního soudu

Uznání dluhu bylo podle starého občanského zákoníku děsivě formalistickým institutem. Nám se však podařilo u Ústavního soudu i v tomto případě prosadit autonomii vůle.

Uznání dluhu vzniklého za účinnosti starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se řídí také starým občanským zákoníkem. To je nejen ustálená praxe, ale také závěr judikatury Nejvyššího soudu (zejm. sp.zn. 21 Cdo 292/2018). A současně mnohdy zásadní problém pro ty, kdo mají pohledávku vzniklou před rokem 2014 a ne zcela spolupracujícího dlužníka.

Podle starého občanského zákoníku bylo totiž uznání dluhu institutem formalistickým a jen výjimečně se člověk mohl spolehnout na to, že má platné uznání dluhu, pokud neměl k dispozici přímo dokument nadepsaný „uznání dluhu“ s textem precizně odpovídajícím zákonu a judikatuře.

V našem případě se jednalo o klienta, který měl za dlužníkem pohledávku ze smluv nazvaných smlouvy „o půjčce“, která byla staršího data, a mohla proto být teoreticky již dávno promlčena. V roce 2015 nicméně došlo mezi stranami k uzavření dohody o odpuštění úroků. Klient očekával, že když dlužníkovi odpustil úroky „výměnou“ za to, že zaplatí, své peníze dostane zpět. Nestalo se tak, a proto jsme po převzetí právního zastoupení v roce 2017 podali u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na zaplacení. V řízení dlužník uplatnil námitku promlčení.

Obecné soudy konstatovaly, že dohoda z roku 2015 byla skutečně pouze dohodou o odpuštění úroků a odmítly naši argumentaci, že tato dohoda zároveň splňuje požadavky na uznání dluhu (které by způsobilo běh nové desetileté promlčecí lhůty), neboť fakticky obsahuje uznání dluhu co do důvodu a výše a z okolností jednoznačně plyne, že dlužník měl v úmyslu dluh plnit.

Takové povrchní hodnocení ze strany obecných soudů nicméně rezolutně odmítl Ústavní soud s tím, že „interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní (prostřednictvím ní) jednotlivec vyjádřil, co chce (respektive to, co chtěl) dosáhnout.“

Ústavní soud v nálezu označil povinnost soudů při řešení sporů identifikovat ekonomický účel uzavřené smlouvy a tuto hospodářskou funkci se snažit zachovat. V tomto případě měly tedy soudy povinnost identifikovat, že úmyslem obou stran bylo stanovit povinnost dlužníka uhradit svůj neuhrazený dluh, za což mu věřitel odpustí smluvené úroky.

Podle Ústavního soudu v případě, že v dohodě o odpuštění úroků bylo výslovně odkázáno na původní smlouvy o půjčkách, se podpisem dohody o odpuštění úroků dlužník opětovně přihlásil k těmto smlouvám o půjčkách, ve kterých byl sjednán závazek dlužníka zapůjčené peníze vrátit. Tato povinnost vrátit zapůjčenou částku zůstala dohodou o odpuštění úroků nedotčena.

Ústavní soud dále konstatoval, že se tímto svým výkladem odchýlil od dosavadní praxe chápání uznání dluhu dle zákona č. 40/1964 Sb. Vzhledem k okolnostem věci, zejména k tomu, že dlužník sám dobrovolně podepsal dohodu o odpuštění úroků, však považuje takový postup za přiměřený. Pro doplnění uvádí, že pokud dlužník dobrovolně podepsal dohodu o odpuštění úroku, vyvolal ve věřiteli důvodné očekávání, že mu budou jeho prostředky vráceny.

Ústavní soud proto všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů zrušil a o věci nyní bude znovu a lépe rozhodovat soud prvního stupně.

Zdroj:
Nález Ústavního soudu sp.zn. III. US 392/20, ze dne 10.03.2020

 

Odebírejte náš newsletter

Stisknutím 'Odebírat' souhlasíte s našimi podmínkami pro zpracování dat