Jednoduché smluvní ujednání může objednatelům ušetřit značné prostředky a řadu starostí v případě insolvence zhotovitele. Nejvyšší soud nyní potvrdil jeho zákonnost. Jaké smluvní ujednání by tedy z pohledu objednatele měla obsahovat každá smlouva o dílo?
Insolvence smluvního partnera je zpravidla nečekanou událostí, která může podnikatelům nadělat spoustu starostí a zkomplikovat jim podnikání.
Smlouva o dílo
Obzvláště nepříjemným případem pak může být insolvence zhotovitele, který pro objednatele zhotovil nákladné dílo (např. stavbu budovy) a zároveň poskytl objednateli dlouhodobou záruku za jakost takového díla.
Pokud si objednatel ve smlouvě o dílo se zhotovitelem nevymínil poskytnutí bankovní záruky, popř. jiného zajištění od třetí osoby za účelem zajištění splnění povinností zhotovitele z poskytnuté záruky, pak v důsledku insolvence zhotovitele objednatel zpravidla o poskytnutou záruku zcela a bez náhrady přijde. Zhotovitel totiž v případě svého úpadku obvykle není schopen a posléze ani oprávněn svým povinnostem z poskytnuté záruky dostát. Zhotovitelem poskytnutá záruka přitom často tvoří podstatnou část ceny díla, přičemž podmínky poskytnuté záruky (zejména její rozsah a délka) bývají i důležitým faktorem při výběru zhotovitele.
Ujednání o slevě z ceny díla
Existuje však poměrně jednoduchý způsob, kterým mohou objednatelé eliminovat či alespoň zmírnit negativní důsledky spojené s úpadkem zhotovitele a případnou ztrátou nároků ze zhotovitelem poskytnuté záruky. Jedná se o smluvní ujednání stran ve smlouvě o dílo o slevě z ceny díla ve výši existující pozastávky pro případ nevyčerpání záruky v důsledku úpadku zhotovitele.
Nejedná se o žádné nové převratné řešení, někteří zkušení objednatelé obdobná smluvní ujednání zahrnovali do smluv o dílo již dříve, a to s různými úspěchy.
Co na to Nejvyšší soud?
Správci úpadců v konkursním či insolvenčním řízení v minulosti se střídavými úspěchy namítali, že takové smluvní ujednání je neplatné, a to kvůli údajnému rozporu se zákonem a zásadami insolvenčního řízení, protože narušuje princip rovného zacházení a snižuje uspokojení ostatních věřitelů zhotovitele v úpadku. Nejvyšší soud však v nedávno zveřejněném rozhodnutí potvrdil platnost takového smluvního ujednání, kdy s odkazem na princip smluvní autonomie výslovně uvedl, že „ujednání smluvních stran o snížení ceny díla o hodnotu nevyčerpané záruky (o výši sjednané pozastávky) pro případ zjištění úpadku zhotovitele podle přesvědčení Nejvyššího soudu svým obsahem a účelem nejen nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale nijak neodporuje ani zásadám insolvenčního řízení“.
Smluvním stranám tedy nyní již nic nebrání v tom, aby si ve smlouvě sjednali, že pro případ úpadku zhotovitele se cena díla snižuje a výši doposud nevyčerpané pozastávky jako náhrada za nevyčerpanou a úpadkem zhotovitele „zmařenou“ záruku. Při troše kreativního právního myšlení si lze přitom představit, že obdobná smluvní ujednání by mohlo být možné po náležitých úpravách použít i v jiných případech, kdy je poskytována dlouhodobá záruka, než je smlouva o dílo.
Všem proto doporučujeme již při uzavírání smluv myslet na možnost budoucího úpadku smluvního partnera a pro tento případ do smlouvy zahrnout smluvní ujednání, která případné negativní důsledky úpadku smluvního partnera co nejvíce zmírní či přímo eliminují. S formulací takových smluvních ujednání samozřejmě nejlépe poradí zkušený advokát.
Zdroj:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 29 Cdo 561/2017